Tisovecká vyvěračka
(Tragická nehoda při průzkumu sifonu v j.Teplica u Tisovce)

Pavel Nosek

Speleo 17


Už jsme ve Speleu informovali o tragické nehodě českého potápěče, k níž došlo na Slovensku při potápění v koncovém sifonu jeskyně Teplica u Tisovce začátkem letošního roku. Obětí se stal člen České speleologické společnosti Miroslav Nešvera (*18.7.1964). Dnes se k této události vracíme, nejen abychom podrobněji zrekapitulovali okolnosti nehody a průběh záchranných prací, ale také abychom upozornili na zvýšené nebezpečí při jeskynním potápění, kdy se pravděpodobnost smrtelné nehody nikdy nedá úplně vyloučit.
Jeskyně Teplica patří k těm, které ještě na začátku tohoto roku neměly podrobnou mapu. Existovala jen orientační mapa T.Sasváriho a místní skupina měla zaměřený polygonový tah z let 1978 až 1979 v celkové délce 257 m. Půdorysná mapa, která doprovází tento článek byla vyhotovena až po záchranné akci. Z nejposlednějších průzkumů 7. sifonu jeskyně existovala v ústřední dokumentaci jen zpráva J.Kucharoviče, kterou v dalším textu uvádíme celou i se situačním plánkem. Byla totiž jediným podkladem jak pro připravovaný průzkum tak pro organizování záchranných prací. O několik měsíců čerstvější a o dost podrobnější druhý Kucharovičův nákres sifonu, který rovněž přinášíme, se v ústřední dokumentaci ani v dokumentaci místní skupiny tenkrát ještě nenacházel.

Objev jeskyně
Jeskyně, dříve jen vyvěračka Teplica v dolině Furmanca u Tisovce, patří k těm slovenským lokalitám, kde se začal provádět potápěčský průzkum už v šedesátých letech (Zb.Nišponský). Později se lokalitou systematicky zabývala speleopotápěčská skupina Aquaspel. V únoru 1974 (P.Ošust a T.Sasvári) se podařilo překonat první sifon a dosáhnout volných prostor. Později se podařilo projít dalších 6 sifonů a objevit tak jeskyni v dnes známém rozsahu, o celkové délce 784 m (Spravodaj SSS č.4/1975). Další pokračování jeskyně uzavíral 7. sifon, který se dodnes jeví jako nepřekonatelná překážka. Po tragické smrti hlavního aktéra P.Ošusty (autonehoda na expedici v Iráně 1975) činnost Aquaspelu ochabla a tím opadl i celkový zájem o další průzkum.
Do jeskyně byla mezitím proražena z povrchu šachta, čímž byl umožněn pohodlný přístup k závěrečnému 7. sifonu. Po delší přestávce se pokusila o průnik tohoto sifonu speleopotápěčská skupina SSS Západ (J.Kucharovič, 1/4.Kokavec), která dosáhla asi největších úspěchů, avšak konce sifonu nedosáhla.

Říjen 1987
Správa o činnosti potápačov SPK SSS zo speleopotápačského prieskumu jaskyne č.113 Teplica konaného v dňoch
2. 4.10.1987

Potápači: Jozef Kucharovič, Ľubomír Kokavec, Andrea Čongradyová (čakateľka)

Časový priebeh:
2.10.1987 21.00 hod. príjazd, ubytovanie
3.10.1987 8.0020.30 hod. doplnenie pot. prístrojov, transport k sifónu, potápanie, transport z jaskyne, zhodnotenie výsledkov
4.10.1987 7.0021.00 hod. doplnenie pot. prístrojov, transport k sifónu, potápanie, transport z jakyne, zhodnotenie výsledkov, odjezd

Akcia bola zameraná na oboznámenie sa členov SPK SSS s lokalitou a revíziu predchádzajúcej speleopotápačskej činnosti. Pozornosť sme venovali hlavne terénu za VI. sifónom v prítokovej zóne jaskyne, nakoľko jej stredná a vstupná časť je dostatočne preskúmaná.

Náčrt sifonu jeskyně Teplica

Činnosť potápačov 3.10.1987 (Kucharovič, Kokavec)
Do vody sme sa zanorili v tesnom jazierku na konci Žabej chodby, ktorá uzatvára rozľahlý suchý priestor obchádzajúci VI. sifón (Veľká sála). Vedení jedným z dvoch horolezeckých lán kotvených pri vstupe prekonali sme krátky a plytký sifón a vynorili sa na hladine polozatopeného dómu (predchodcovia popisujú tento sifón ako tesný a členitý, nám však tesný nebol). Potom sme plávali podľa spomínaného lana ďalej a vynorili sa na hladine druhého polozatopeného dómu. Z tohoto dómu sme sa po krátkej porade vydali od kotevného bodu č.2 po dvoch farebne odlíšených vodiacich šnúrach do pokračovania klesajúceho sifónu. V hľbke 9 m sa súbežne vedúce šnúry od seba oddelujú, zvolili sme postup dohora, podľa jednej z nich. Následne sme sa jeden po druhom vynorili v komínovitom priestore, kde bol koniec vodiacej šnúry vyviazaný (kotevný bod č.3). Tu sme sa dohodli na návrate. Počas tohoto zostupu sme mali problémy s voľnými vodiacimi šnúrami, do ktorých sme sa zamotávali a tiež s orientáciou v kaliacej sa vode. Čistý čas potápania 45 min.

7. sifón jeskyně Teplica

 

Činnosť potápačov 4.10.1987 (Kucharovič)
Po prekonaní cesty do druhého zatopeného dómu som plával od kotevného bodu č.2 podľa súbežných vodiacich šnúr. Pred zanorením som dovtedy voľné šnúry vyviazal nakrátko, už mi nehrozilo uviaznutie v slučkách a preto som rýchlo napredoval. V hľbke 9 m som sa karabínou na krátkom úväzku fixoval k vodiacej šnúre smerujúcej v priamom smere do hľbky. Voda v blízkosti dna bola ďaleko dopredu skalená uvoľneným sedimentom. Viditeľnosť dopredu a do strán však zostala zachovaná. Plával som voľnými i tesnejšími priestormi klesajúc do hľbky, až môj postup skončil na konci vodiacej šnúry (kotevný bod č.4). Tu som na starú vodiacu šnúru naviazal vlastnú zo svojej cievky a pokračoval v zostupe. V čase, keď som naväzoval šnúru a bral kompasové námery, vydychovaný vzduch stúpajúci po stenách a strope sifónu spôsobil zvírenie jemného sedimentu. Viditeľnosť postupne klesala na 4, 2, 1, 0,5 m. Po odvinutí cca 20 m novej šnúry som sa dostal do rozľahlých priestorov, kde sa v hľbke 22 m klesajúce dno vyrovnáva do tvaru ohraničenej lavórovitej priehlbiny a sifón, ako sa zdá, v horizontálnom smere nepokračuje. V pôvodnom smere i do strán som v slabej viditeľnosti narážal len do celistvých stien sifónu. V zatiaľ voľnom priestore som zamieril kolmo hore. Sifón bol smerom dohora stále tesnejší. Pre postup som si vybral komín oválného profilu. Z priestranného dna som vystúpil do hľbky 6 m, kde som zostal zaklesnutý medzi stenami. [...] Pokúsil som sa o návrat. Po chvíli sa mi podarilo uvoľnit zo zovretia stien. Keďže medzi hladkými stenami nebolo kde naviazať vodiacu šnúru, urobil som na nej uzol a klesajúc ku dnu namotával späť na cievku. Vtedy už viditeľnosť v blízkosti dna klesla na nulu. V rozľahlom priestore na dne som márne hmatal po výčnelku vhodnom na naviazanie vodiacej šnúry. Vracal som sa za jej súčasného navíjania. Návrat bol ťažký. Vodiaca šnúra medzitým vkľzla do tesných úžin, v ktorých som viackrát uviazol, zložitým pohybom do strán sa mi však podarilo uvoľniť. Asi po 1520 m návratu v horizontálnom smere som nahmatal vhodný výčnelok, na ktorý som uviazal vodiacu šnúru (kotevný bod č.5). Na svoje veľké prekvapenie som po cca 3 m návratu došiel k spojovaciemu uzlu na kotevnom bode č.4. Tak blízko som ho nečakal. Po 50tich minútach pobytu v sifóne som absolvoval 17 minútovú dekompresnú zastávku v hľbke 3 m pod hladinou druhého čiastočne zatopeného dómu a vrátil sa ku kolegom v Žabej chodbe.
Zaujalo ma druhé lano vo vstupe, preto som sa po dohovore s ostatnými opäť zanoril a postupoval podľa neho. Po chvíli som zistil, že plávam v odtokovom sifóne (sifón č.VI) už prekonanom, ale zatiaľ nezameranom, ktorý spája prvý polozatopený dóm Záverečného sifónu s jazierkom nad vodopádom. Doplával som až na jeho koniec a vynoril sa v jazierku nad vodopádom. Cesta je vytýčená štyrmi pospájanými lanami nerovnakej hrúbky. Max. hľbka je 6 m, priemerná 3 m. Dľžku sifónu som pri návrate odhadol na cca 70 m.
Poznámka: Keď som na začiatku sifónu plával v smere prúdenia vody, pohyboval som sa v dľžke cca 25 m v prikalenej vode. Podľa toho sa v závislosti na čase predchádzajúceho môjho zostupu dá odhadnúť rýchlosť prúdenia v VI. sifóne. Čistý čas potápania 88 minút.

Popis prekonaných priestorov
Vstup do Záverečného sifónu je na konci Žabej chodby (kotevný bod č.1) jjz. smerujúceho jaskynného systému. Tvorí ho hladina malého jazierka o rozmeroch cca 2,5x2 m. Hľbka v mieste zanorenia je cca 1 m. Dno piesčité, mierne klesá v priestore o rozmeroch cca 0,8x2 m (pravá časť rezu AA). Po niekoľkých metroch sa potápač vedený červeným horolezeckým lanom vynorí na hladine prvého polozatopeného dómu o rozmeroch cca 12x10 m (hladina cca 10x8 m). Tento dóm, podobne ako ďalšie priestory nad hladinami v sifóne je založený na tektonickej poruche v smere SZJV (130-150o) sklonenej cca 60o na SV. Priestor nad hladinou sa v sklone smerom dohora zužuje. Vizuálne ho možno sledovať do výšky cca 6 m. Od erodovaného útvaru vo výške cca 3 m nad hladinou visia dve lanové slučky založené predchodcami pri pokuse o vylezenie do komínovitého stropu. Dno tvorí náplavová duna riečneho piesku, ktorej svah klesá v smere 210o jjz. do hľbky 6 m, kadiaľ sifón proti smeru prúdenia pokračuje (červené lano, 210o jjz.). V sv. smere je dóm spojený so VI. sifónom, ktorého vody vytekajú vo Veľkom vodopáde. Z najnizšieho bodu prvého polozatopeného dómu v hľbke 6 m sa sifón stáča (rez BB) smerom na JV (150o) do druhého polozatopeného dómu. Tvarom je podobný prvému, rozmermi menší (cca 8x6 m, hladina cca 6x4 m), sklon sv. steny je strmší (cca 75o) možno ju vizuálne sledovat do výšky cca 4 m nad hladinou. Svahovité dno klesá cca 40o k JJZ. Tvorí ho riečny piesok s hlinitým sedimentom. V sv. stene, tesne pod hladinou končí červené horolezecké lano. Je vyviazané v skalných hodinách (kotevný bod č.2). Z kotevného bodu č.2 sú v sifóne natiahnuté dve farebne odlíšené vodiace 4 mm šnúry. Vedú do tunelovitej chodby (rez CC), ktorej ústie je orientované v spodnej časti svahovitého dna. Chodba o rozmeroch cca 2,5x1,5 m smeruje opäť na JJZ (220o) a jej dno má sklon cca 30o. Vo vzdialenosti cca 15 m od kotevného bodu č.2 v hľbke 9 m strop stúpa, priestor je voľnejší, ale i členitejší. Vo svojej členitosti sa javí cca 10 m široký, s nepravidelným stropom, vystupujúcim nad menšiu hladinu o rozmeroch cca 4x2 m. Priestor nad hladinou pokračuje tektonickou poruchou v smere SZJV uklonenou 80o k SV. Má komínovitý charakter, z hladiny ho možno sledovať do výšky cca 10 m. Na úrovni hladiny (kotevný bod č.3) je uviazaný koniec jednej z dvoch vodiacich šnúr vedúcich od kotevného bodu č.2. Druhá vodiaca šnúra vedie od kotevného bodu č.2 po dne horepopísaného priestoru v smere 210o do krátkej rúrovitej chodby (rez DD) ústiacej do ďalšieho voľného a členitého priestoru. Sklon dna sa zväčšuje, dno klesá postupne do hľbky 12,14,12,17,16,18 m a vo vzdialenosti cca 40 m od kotevného bodu č.2 do hľbky 20 m. Tu končí spomínaná vodiaca šnúra uviazaná na skalnom výčnelku vyčnievajúcom z nízkeho stropu (kotevný bod č.4). Priestor medzi rezmi DD a EE je členitý (nie tunel, ako ho popisoval predchodca), tesné miesta striedajú voľnejšie (1,5x2 m, 1012x2,56 m). Zo stropu vyčnievajú eróziou modelované skalné útvary ilustrujúce kompaktné steny sifónu. Prevažuje smer 200o.

Popis objavených priestorov
Sifón za kotevným bodom č.4 pokračuje erodovanými útvarmi (kotevný bod č.5) do ďalšieho voľného priestoru s maximálnou hľbkou 22 m. Zdá sa, že z tohoto priestoru v horizontálnom smere ďalej nevedie. Jediná možná cesta sa javí smerom kolmo hore popri kompaktných stenách, ktoré sa v doteraz preskúmanej časti od hľbky 6 m neprielezne zužujú. Steny sú súčasťou tektonickej poruchy tiahnucej sa v smere JVSZ cca 330o. Smerom na JV je terén sľubnejší, voľnejší, nebolo ho však možné pre nízku viditeľnosť preskúmať. Celkove boli na tejto akcii objavené ďalšie rozľahlé zatopené priestory s max. hľbkou 22 m a dľžkou odvinutej vodiacej šnúry 38 m (z toho 16 m vertikálne).
Teplota vody bola 7oC.

Pripomienky a návrhy
Speleopotápačský prieskum jaskyne č.113 Teplica treba organizovať dvoma smermi. Jedným z nich je mapovanie a dokumentácia známych zatopených priestorov. Druhým je prienik do priestorov neznámych (zatopených i suchých). Prienik v daných terénnych podmienkach je vhodné realizovať viacerými sólo zostupmi, nakoľko v členitom teréne za zníženej viditeľnosti si viacerí potápači iba prekážajú a spôsobujú dvojnásobnú kaliteľnosť vody. Tenké vodiace šnúry je treba nahradit pevnejšími, ktoré majú väčšiu nosnosť a sú menej náchylné na vytváranie slučiek. Potápač musí mať veľkú zásobu vzduchu a dobré nervy.
Počas prienikových zostupov treba systematicky skúmať hlavne sz. stranu sifónu, ktorá je členitejšia a tiež treba zvýšenú pozornosť venovať stropným častiam. Až po bezvýsledných pokusoch o prienik v prirodzenom riečišti (resp.prúdnici ak sa ju podarí pri takom slabom prietoku lokalizovať) voliť prienik prácnym lezením potápačov v komínoch nad hladinami sifónu.
V Trenčíně 5.18.10.87
zostavil J.Kucharovič

Rok 1993
V létě 1993 se na Jeskyňářském týdnu dozvěděl o Tisovecké vyvěračce St.Bílek:
Hned v srpnu jsem se tam zaskočil podívat, abych obhlédl situaci. Ale jen tak "na sucho", bez potápění.
Na první potápěčskou akci jsem tam vyrazil v prosinci. Byli jsme ve dvou (potápěč jsem byl jen já), bez Slováků. Jim jsme celou akci oznámili, ale měli tuším nějakou zabíjačku nebo co. Takovéhle akce děláme převážně ve dvou. V případě, že by došlo k nějaké nehodě, tak ten co zůstane na suchu sice nemůže nic jiného dělat, než přivolat pomoc, ale ani když tam je druhý potápěč, tak většinou nemůže nic dělat. Můj názor na potápění na takovéto lokalitě je, že když je pod vodou jeden člověk, tak je to mnohem bezpečnější, než když jste tam dva. Nejen, že si vzájemně kalíte vodu, ale i když se jednomu něco stane, jste většinou daleko od sebe, je tam tma, nevidíte se, takže nějaká okamžitá pomoc je velmi diskutabilní. A jestliže ten druhý nedokáže zasáhnout okamžitě, tak prostě během půlminuty ten člověk propadá stresu a to je konec ... Ale to je můj subjektivní názor, tvrdí se, že by tam měli být dva, aby si pomohli. Já s tím tak úplně nesouhlasím, i když pochopitelně jsou lokality, kde to má opodstatnění. Je to otázka názoru.
Když jsem se tam v prosinci potápěl, měl jsem k dispozici nákres sifonu a jeho popis, který pořídil Kucharovič v říjnu 1987 (viz výše) a podle něj jsem se snažil se v sifonu zorientovat. K orientaci pod vodou měly napomáhat vodící šňůry, ale protože jsem nevěděl kdo se tam potápěl poslední, nemohl jsem se na ně spoléhat a táhl jsem si svou vlastní. Tu co tam byla bylo potřeba nejprve ověřit. V těch šňůrách co tam byly byl dost zmatek. Kromě původní Kucharovičovy fixní šňůry tam bylo pohozeno ještě několik dalších šňůr zanechaných od různých dřívějších sestupů. Tak jedna šňůra vedla od bodu č.1 k bodu č.2. Další vedla od č.2 do asi 80 m dlouhé chodby (směrem k vodopádu), poměrně velké asi 2 až 3 m v průměru prostě takové cvičné potápění. Takže to byla druhá, která tam vedla. Ta tě mohla pomýlit při návratu, ale tady byla volná hladina a vzduch, tak si člověk mohl' vybrat. A pak ještě od té dvojky vedla jedna šňůra k bodu č.3, další šňůra vedla rovně dolů k č.4, a co čert nechtěl, byla tam ještě další šňůra která tam byla jen tak pohozená na dně a jen se tam tak plácala. Zřejmě někdo táhl' šňůru a nechal ji tam. A na tom samým konci byla cívka a pak ještě druhá cívka, která vedla někam nahoru, ale ta spadla, takže tam byly dvě cívky a lanka ... Mám takový dojem, že tam byly jen tak hozený na jedný hromadě.
S vlastní vodící šňůrou jsem došel až na to nejhlubší místo podle Kucharovičovy mapky a ještě o kus dál. Ta mapa z roku 1987 a je ale velmi schématická, těch komínů tam je víc a jeden dokonce vede až nad vodu to jsem ovšem tehdy nevěděl. Ty body č.4 a 5 taky v době kdy jsem tam byl už vlastně neexistovaly. Zřejmě nebyly dostatečně stabilizovány a konec šňůry, která k nim vedla, ležel na dně.
Když jsem doplaval až k bodu č.5, věděl jsem, že nahoru nemůžu, to že je blbost a tak jsem se rozhlédl a zjistil jsem, že to vede tam dál. Že za tou pětkou to není ukončený, že se tam prostě dá pokračovat. Ne sice ve stejném profilu, ale furt to jde ... musíš podlést takový břit, je to dost členitý ..., Ta chodba vypadá trošinku jinak než v těch suchých částech ... takové břity, ale prostě... dá se jít dál. Žádná šňůra tam nevedla, já měl svou, kterou jsem si celou dobu táhnul a pak jsem si ji zase svinul.
Takže když jsem zjistil, že dle mého to má pokračování, tak jsem se vrátil zpátky. Celý ten ponor trval tak čtvrt hodinky, dvacet minut. Udělali jsme jen ten jeden sestup. Původně jsme mysleli, že uděláme ještě druhý den, ale jak jsme spali přímo před tou dírou, tak já chytil nějakou rýmu a tak jsme to zapíchli. A s tím, že přijedeme v lednu znova a ve větší sestavě jsme to opustili.

16. leden 1994
V lednu se Standa Bílek na lokalitu vrátil:
Vyrazili jsme na akci jako potápěči ve dvou Mirek Nešvera, mimochodem velmi zkušený potápěč, a já. Jeli jsme tam na týdenní akci, protože nikdo nevěděl jak rychle se ta voda odkaluje. Ta voda se tam totiž hned zkalí ... Tím, že teče proti tobě, tak když plaveš tam tak vidíš perfektně, ale zpátky už nevidíš nic, protože všechno co sis tady zvednul na těch nejnižších bodech jsou tam takový jako kalový lavóry plný jílu tak to všechno plave s tebou zpátky.
Na místo jsme dojeli v sobotu večer. Místní skupina má chatu na Suchých dolech, ale ta je o "x" m výš je tam převýšení 300 až 400 m a tam už je sníh, špatně se tam jezdí, je to dlouhá cesta atd. Naštěstí tam pronajímají chatky u lyžařského vleku, a protože nebylo dost sněhu, aby se dalo lyžovat, tak byly zcela volný a místní nám dohodli s chatárem strávit tam noci. Bylo to snazší, protože jsme bydleli vlastně přímo v Tisovci.
Tu neděli 16. ledna jsme se v deset dopoledne setkali se dvěma Slováky, kteří nám měli dle dohody dělat doprovod. (Nás bylo pět, z toho dva potápěči.) Na postupu jsme se den předem jsme se dohodli nad náčrtem, který jsme měli k dispozici. Mírovi jsem opakovaně vysvětloval jaká tam je situace, a dohodli jsme se na tom, že on půjde první. Šlo de facto o to, že já to už znal a věděl jsem jak to dole vypadá. A protože jsme nevěděli jak rychle se to odkaluje, tak měl jít první, aby to viděl v čistý vodě a seznámil se s lokalitou, tak jako jsem to udělal v prosinci já a současně aby pobral nějaký ty přebytečný šňůry. Věděl, že může jet po fixu, který vede od bodu č.1, a ostatní fixy že může zrušit. Já zase věděl, že když tam přijedu jako druhý a ta voda nebude úplně odkalená, bude to ještě trošinku kalný a viditelnost bude třeba jen pouhý 1 m, tak když on to vyčistí od těch šňůr tak já na ten konec trefím a tam už vodu mít čistou budu a budu moct pokračovat. Kdežto on kdyby tam jel po mně, tak by se v kalné vodě blbě orientoval a zbytečně by tím ztrácel čas.
Míra si vzal na ruku svůj buben, ale neměl ho táhnout od bodu č.1. Od jedničky měl jet po tom fixním laně přes dvojku to je furt průchozí a dojet až k té pětce. A cestou měl odřezávat: to lano, které vede zpět po toku (k vodopádu), aby nás nemátlo při zpáteční cestě, zrušit lano vedoucí k trojce, protože jsme nevěděli jak rychle se to odkaluje a kdyby tam druhý někdo šel a chytil se blbýho lana tak by mohl' vyjet tam, k č.3 a byly by zbytečný komplikace. Takže za dvojkou a u trojky odříznout a všechna lana svinout na jednu cívku a vytáhnout. Bylo poledne, když Míra zmizel pod hladinou. U sifonu jsem zůstal čekat já jako jistící potápěč se skupinkou tří jeskyňářů.
Měli jsme dohodnutý časový limit tři hodiny... V láhvi je 7 litrů a 200 atmosfér, tj. 1400 litrů vzduchu. Na hladině dýcháš 30 litrů, v hloubce 10 m 60 litrů a ve 30 m 120 litrů za minutu. Láhve jsou dvě, to znamená 2800 litrů vzduchu a to by v tom nejhlubším místě (kolem 25 m) mělo vystačit na zhruba půl hodiny, těsně pod hladinou pak třikrát déle. Nepočítalo se ale s tím, že by byl celou dobu pod vodou, ale že si to projede, podívá se do dvojky, do trojky to jsou místa kde prostě vylezeš a nepotřebuješ nijak dejchat vzduch z lahví ... a kde se dá pohodlně dělat ta manipulace s lanem, svinování. To všechno zabírá čas. (I když s prolézáním komínů nejsou prolezený jsme při tomto ponoru nepočítali. Na lezení si musíš všechno ze sebe odstrojit a to nemůže dělat jeden člověk, to musí být dva.) Takže tři hodiny byly přiměřená doba. Zvlášť když se vezme v úvahu, že kratší interval by nestačil k tomu, aby se voda dostatečně odkalila.
Když se Míra v dohodnutém čase nevynořil, vyrazil jsem, bylo 15.25, za ním. Vstupní partie byly zakalené k té dvojce nebo ještě o trochu dál asi do půlky. Ale spodní část už byla vyčištěná. Byl totiž vyšší stav vody a tak se to rychle odkalovalo, ale to jsme zjistili až potom, to jsme nevěděli. Cestou jsem občas zhášel světlo a rozhlížel jsem se, zda někde neuvidím druhé světlo. Aniž jsem Míru spatřil, dojel jsem na nejhlubší místo (někam k bodům 4 a 5), kde ten 5 mm fix, nezakotvený, volně končil. U něj ležel Mírův buben s jeho vodící šňůrou, který si bral s sebou a který nerozbalil. A vedle ležely dvě cívky narvaný těch repek, který odřezal a smotal. Ty věci tam byly odložené a ne ve spěchu odhozené či upuštěné. Tak teda vypadala situace na tom konci, když jsem tam za ním přijel ... když jsem ho šel hledat. Tak jsem vzal Mírův buben a navázal jeho lanko na fixní vodící repku. Když jsem pak podlezl takový břit ve vzdálenosti 3 až 4 m, uviděl jsem před sebou na takových skalních hodinách vyvázanou neznámou bílou šňůru, která někam vedla. Tak jsem k ní dojel, svou cívku tam navázal a tím překlenul těch asi 5 m mezi konci obou šňůr a šňůry jsem propojil. Dál jsem pokračoval už podle ty neznámý bílý šňůry ještě dalších asi 30 m na její konec, který je ve slepé kapse. Šňůra zpočátku stoupala, bylo tam výrazné skalní okno a pak zase šla dolů, ale já jsem vlastně nekoukal moc po té šňůře, já spíš koukal kde je člověk. Když jsem dojel na konec tak všude byla nádherně čistá voda a z toho jsem soudil, že tam nikdy nebyl...
Pak jsem se začal vracet, protože už se zvedl kal. Cestou zpátky jsem ho hledat už nemohl nebylo nic nevidět. Neměl jsem buben s vodící šňůrou, ten jsem nechal navázaný dole a tak jsem se musel držet fixního lanka (do lanka se nejde zacvaknout karabinou, protože jsou na něm různá vyvázání, tak se ho jen držíš a přehmatáváš po něm, chvíli ho máš pod sebou, chvíli nad sebou...) a nesměl se ho pustit, neexistovala možnost držet se ho jen v dohledu, protože viditelnost byla minimální a dohled tedy žádný. Vyplaval jsem ven a zeptal se kluků jestli se náhodou nevynořil, protože mě napadlo, že jsme se mohli minout. (Byl jsem ochoten připustit cokoliv, co vylučovalo možnost toho nejhoršího ...) Když tam nebyl tak jsem se vrátil znova do dvojky, podíval se do chodby k vodopádu (vodopád o výšce asi 8 m se nachází mezi sifonem jímž přitéká voda od bodu 2 a sifonem jímž odtéká k vývěru, dnes podchycenému vodovodem a tudíž neprůchodnému), ale tam byl problém, protože tam už nebyla šňůra, tu Míra odříznul, a tak jsem se jen plácal na kraji. Pak jsem se vrátil, vylezl jsem ven a svlíknul jsem se s tím, že jsem poslal kluky ať se jdou podívat nad vodopád, jestli náhodou neproplaval, jestli tam někde nesedí... Prostě chtěli jsme vyloučit tu možnost, že by byl někde tam ...
Nebyl a bylo jasný, že je zle. Takže ke Slovákům a kolem 18.00 jsme volali JZS do Liptovského Mikuláše a SZS do Prahy.

17. leden 1994
Slovenská JZS se dostavila k jeskyni krátce po půlnoci. V 1.30 se první dvojice zanořuje v sifonu. Voda už je odkalená, ale přestože se snaží pozorně sledovat všechny odbočky a komíny ve stropě, nic nenacházejí a konstatují složitost a náročnost sifonu. Po vynoření (ponor 35 minut) se rozhodli prozkoumat ještě 6. sifon (mezi bodem č.2 a vodopádem). Jeden z dvojice ho proplaval oběma směry, zatímco druhý potápěč v neoprénu sestoupil podle vodopádu dolů a tam prozkoumal řečiště, aby se vyloučila možnost, že by nezvěstný byl stržen vodopádem. Další práce, s ohledem na celkovou únavu účastníků (z akce a z cesty), byly přerušeny s tím, že se bude pokračovat až po deváté dopoledne, kdy se prací bude moci účastnit i česká SZS.
V sedm ráno přijíždí brněnská SZS. Záchranáři se dohodli, že potápěčská družstva se budou vytvářet na základě dobrovolnosti s tím, že kolektivně budou stanoveny cíle jednotlivých akcí. Přípravu a činnost potápěčů koordinují za slovenské potápěče Z.Hochmuth, za české M.Piškula. Transportní záležitosti řídí J.Knap (JZS) a organizační záležitosti zabezpečuje M.Ferleťáková (SSS). Plánuje se prohledávání všech komínů ve stropě a dutin vedoucích nad vodní hladinu. Jednotlivá družstva o dvou potápěčích by měla vyrážet po čtyřhodinových intervalech. Potápěči se zanořují buď společně, nebo jeden z nich zůstává před sifonem jako jistící.
Během dne přijíždějí další jeskyňáři (Košice, Prešov, Beroun, Praha...). Přijíždí též J.Kucharovič, coby největší znalec sifonu. Sám se sice už několik let v jeskyních nepotápěl, ale poskytuje cenné informace.
Potápěč zůstává nezvěstný.

18. leden 1994
Ráno v 6.00 odchází další družstvo k jeskyni, potápěči se zanořují kolem půl desáté. Na rozdíl od předchozích akcí, které se soustřeďovaly na okolí fixní šňůry, protože se nepředpokládalo, že by ji nezvěstný potápěč opustil, se dvojice pouští do zadnějších partií sifonu. Podle Kucharovičových informací jeden ze dvojice nalézá komín vedoucí až na hladinu, která tu existuje, ale nic nenachází. Zatím druhý z potápěčů při prohledávání druhého komína objevuje ztraceného potápěče. Mrtvý potápěč je v hloubce 15 m zaklíněn v komíně, kde se není možno vynořit na hladinu.
Další dvě skupiny (zanoření 13.00 a 18.30) se marně snaží tělo vyprostit.

19. leden 1994
Ráno v 7.30 vyráží další družstvo. Potápěči (zanořuje se v 9.00) se podaří dostat se (když si láhve předtím upevnil na opasek) na úroveň uváznutého a zjišťuje, že je zachycen za inflátor (inflátorem se přifukuje suchý neoprenový oblek za účelem dosažení nulového vztlaku). Přeřezáním hadice inflátoru tělo uvolňuje.
Po 18.00 je tělo vytaženo na břeh. V přístrojích neměl žádný vzduch, chyběla mu přilba, kterou ztratil při transportu. Neměl nůž. Mohl ho ztratit při transportu, ale i dříve. Na hloubkoměru měl maximální hodnotu 22 m. Na tváři měl masku. V ruce neměl úvazek ani cívku s rezervní šňůrou.
Dalšího dne se uskutečnila ještě jedna akce, při níž byly vyneseny některé ztracené věci (Nešverova přilba a cívka a opasek jednoho ze záchranářů, o který přišel při transportování těla sifonem).

Závěr
V pitevním protokole je jako příčina smrti uvedeno "nedokrvení mozku při těžké vzduchové embólii", která nastala po "přetlakové barotraumě plic", častá příčina smrti potápěčů při rychlém vynoření. Potápěčovo náhlé vystoupení do menších hloubek bylo připisováno jeho údajné panice způsobené hypotetickou, nenadálou technickou závadou. Nicméně osobně se mi změna hloubky z 22 na 15 m, tedy relativní pokles tlaku o necelých 22 %, nezdá být dostatečnou příčinou pro vznik "těžké" vzduchové embólie či barotraumy (ke stejnému relativnímu poklesu tlaku dojde při vynoření se z hloubky necelých 3 metrů!). Spíše jsem přesvědčen, že k této embólii došlo až postmortálně při transportu těla, kdy došlo vyzvednutím těla z hloubky 15 m k relativnímu poklesu tlaku o 60 %. Pro domněnku, že embólie, byť jen částečně vznikla ještě před smrtí neobsahuje pitevní protokol žádný podklad. Z těchto důvodů se závěry pitevní komise ještě prokonzultovávají a nelze je dosud považovat za uzavřené.
Věci odložené na konci původní vodící šňůry nesvědčí o žádné panice a tedy o tom, že by nešťastný potápěč náhodou ve zkalené vodě ztratil vodící šňůru. Zdá se, že se dotyčný pustil do průzkumu chodeb za koncem vodící šňůry, kde zanechal položený buben se svou nepoužitou vodící šňůrou (dle dohody tam měl ten buben zůstat pro ponor St.Bílka)
a kde zároveň odložil i obě cívky se šňůrami, které předtím v sifonu podle dohody odřezal a smotal. Ty cívky měl podle původního plánu vynést ven, ale jak se zdá, zřejmě si je odložil, aby je vzal až při zpáteční cestě. Pravděpodobně zahlédl v průzračné vodě před sebou tu druhou neznámou fixní šňůru (o které se neví, kým tam byla zanechána) a propadnuv objevitelské horečce vyrazil za ní. Neuvědomil si v tom okamžiku, že ta krátká vzdálenost pro něho bude při cestě zpátky v kalné vodě nepřekonatelná, když se mu nepodaří najít volný konec fixní šňůry, která vedla ven ze sifonu.
Není jasné, proč se nešťastný potápěč snažil dostat co nejvýše do komína vedoucího vzhůru, místo aby logicky vyčkal částečného odkalení vody a pokusil se znova najít vodící šňůru. V sousedním komíně byla sice hladina (viz 2. Kucharovičův nákres), ale to zřejmě nešťastník nevěděl, tuto informaci znal pouze Kucharovič a nebyla ani v archivu Muzea. Od člověka, který na manometru odečítá kolik minut života mu ještě zbývá, nelze očekávat, že se bude do posledního okamžiku řídit chladnou logikou, ale ...nelze vyloučit ani to, že potápěč, chtěje vyčkat odkalení vody, vystoupil (aby nevířil kal na dně) do komínu, v němž se zaklínil tak, že se nemohl sám vyprostit (souvisí s tím ztráta nože?)...
K nehodě tedy zřejmě došlo v důsledku chyby, které se potápěč dopustil sám, bez cizího přičinění v průběhu sestupu. Jednalo se zejména o nedodržení plánu sestupu a dále pak následující ztráta kontaktu s vodící šňůrou a ztráta orientace.


(z protokolů a výpovědí účastníků
sestavil P.Nosek)

 

Zpět