Expedice Medúza


Tomáš Mokrý, Jan Sirotek ZO 6-25 Pustý Žleb

Speleofórum 2004


V loňském roce jsme se rozhodli porušit tradici každoroční letní expedice do Rumunska. Impulsem byla žádost našich kolegů z Černé Hory o spolupráci při výzkumu jeskyně Djalovica, zejména jejich koncových partií za sifonem. Djalovica (též Pecina nad vražjim firovima tj. jeskyně Nad ďábelskými víry) je aktuálně nejdelší jeskyni bývalé Jugoslávie, nacházející se poblíž hranic Černé Hory s Kosovem a Albánií, nedaleko města Bijelo polje. Tato jeskyně byla zkoumána od roku 1987 speleology z Bělehradu, v současné době na jejich výzkumy navazuje místní skupina nadšenců z přilehlého regionu Bijelo polje. Aktuální délka jeskyně činí kolem 13 km. Jeskyně je morfologicky je velmi členitá, existuje zde více jeskynních úrovní rozdílného stáří a vývoje.

Po náročné sedmnáctihodinové cestě, často zpestřené sponzorováním srbských a černohorských dopravních policistů, nás čekalo velkolepé přivítání v Bijelom polji. Místní potravinářský a nápojový magnát Jezdimir Vujicic, jehož firmy nesou jméno Medúza, do organizování celé akce zapojil černohorskou televizi, místního starostu, náčelníka policie, novináře a další místní podnikatele a potentáty. Je třeba říci, že černohorská speleologie je teprve v počátcích, o to je však větší zápal místních nadšenců. Po přenocování v hotelu jednoho z místních speleologů jsme se druhý den ráno nalodili spolu s veškerým materiálem do terénního autobusu a vyrazili na planinu Djalovica, pod kterou se vlastní jeskyně nachází. Planina leží východně od města Bijelo polje nad údolím řeky Lim, na okraji pohoří Pešter, v nadmořské výšce 1000-1300 m n. m. Jméno planině dala rodina Djaloviců, která v hojném počtu planinu doposud obývá. I když se ukázalo, že na planinu lze vyjet i osobním autem, nelze totot dobrodružství doporučit.

Po vybudování tábora, hned v neděli vyrážíme do jeskyně, včetně velké skupiny našich černohorských kolegů. Vstup do jeskyně leží v cca 300 m hlubokém kaňonu Djalovicka klisura, protékaném řekou Bistrica. Již při první návštěvě se ukázalo, že znalosti místních jeskyňářů o celém systému jsou poměrně sporé. Taktéž jejich technické vybavení, nápadně připomínající doby Absolonovy, naznačuje, že v jeskyních nejsou častými hosty. Dokonce ani přítomný srbský speleolog nebyl schopen najít cestu členitými vstupními partiemi. První akce se tedy soustředila na ohledání a vystrojení několika stupňů a traversů ve vstupních partiích.

Po zhodnocení situace se rozhodujeme hned druhý den uskutečnit hlavní akci. Balíme veškerý materiál včetně potápěčských přístrojů 2 x 7 litrů.. Poctivých deset vaků ukládáme na dva zapůjčené koně. Dalovicové deklarovali nosnost ořů 80kg, ale nakonec zvládají i více. Spolu s námi se do jeskyně vypravuje i tříčlenná skupinka z černohorské televize. I když jsou na tom fyzicky výborně, přesto jim pohyb v jeskyni činí značné problémy. Místy tedy musíme kromě kamery transportovat i kameramana, což značně zdržuje. Nakonec tým filmařů společně s ženskou částí expedičního týmu zanecháváme na konci spodního patra a sami šplháme po chatrném provazovém žebříku do pokračování, které vede horním patrem. Toto patro je na rozdíl od spodního mnohem rozměrnější a nádherně vyzdobené. Dle informací našeho bělehradského kolegy má být další cesta snadná a za tři hodiny bychom měli dosáhnout sifonu. Tyto informace se záhy ukázaly být lichými. Postup do zadních partií byl zpestřen mnoha stupni, traverzy, prolézačkami a podobnými lahůdkami. Naštěstí byla většina těchto míst vystrojena alespoň fosilními lany, patrně z dob výzkumu prováděném bělehradskými jeskyňáři. Již na počátku obrovských chodeb jsme v místě nazvaném příznačně Ključno jezero, přišli o dva členy výpravy, kteří nepřekonali obtížný exponovaný traverz. Potápěčům tedy nezbylo nic jiného, než ke svým lehkým baťůžkům přidat těžké transporťáky, které po zmíněné dvojici zbyly.

Další cesta směrem k sifonu vede gigantickými fosilními galeriemi v poměrně členitém terénu, kdy bylo třeba často oblézat různé překážky horními partiemi koridoru. Popis výzdoby se vymyká literárním schopnostem autorů tohoto příspěvku. V dómu zvaném Katedrála potkáváme stalagmity vysoké kolem 30 m. Těsně za Katedrálou po zhruba třech hodinách pobytu v horním patře vytahujeme mapu a přemýšlíme, kde zhruba můžeme být. Vypadá to, že konec už není daleko. Tuto myšlenku podpoří fakt, že po 300 m potkáváme orezlou potápěčskou lahev. Jásáme a okamžitě zde zanecháváme vak s bivakem. Tohoto počinu litujeme po dalších zhruba 700 m, kdy po novém zkoumání mapy konstatujeme, že jsme teprve v polovině cesty. Nadáváme a propadáme skepsi. Nakonec se však Romec obětavě po batoh vrací a o několik set metrů dále nás dohání. Dalšími zajímavými místy jsou tzv. Gobelja I. a II. Jedná se o mohutné fosilní sifony s písečnými svahy. Hloubku prvního odhadujeme na 80 m, druhého na 50 m. Techniku pohybu v tomto prostředí lze úspěšně simulovat chůzí s těžkým batohem po hromadě písku, o sklonu 60 stupňů a délce cca 200 m. Po zdolání dalších náročných partií, příznačně nazvaných Labyrint, se nám do cesty postavila pěkná, téměř kolmá 20 m vysoká stěna. Naštěstí zde bylo zanecháno lano, po kterém jsme za použití “ruských jumarů” tuto stěnu udolali. Nicméně nám začínají docházet síly a pochybujeme, že k sifonu vůbec kdy dojdeme. Poslední kilometr je však přes všechny potíže fascinující. Dno chodby, místy široké kolem 20 m, bylo kompletně vyplněno obřími sintrovými hrázemi, které mají hloubku až 5 m. Nutno podotknout, že celá jeskyně byla díky dlouhotrvajícímu suchu bez vody. Místo ráchání ve vodě jsme přes sintrové překážky doklopýtali až k sifonu. Transport výstroje ke koncovému sifonu trval deset hodin takřka bez přestávky, zejména díky skutečnosti, že jsme museli neustále hledat cestu. Po krátkém odpočinku se část výpravy vrací a u sifonu zůstávají pouze dva potápěči a dva členové podpůrného týmu – R. Šebela a V. Kaman, kteří zřizují bivak. Koncový sifon vypadá nepříliš obtížně, voda je velmi čistá. Radost nám kalí pouze rezavé potápěčské lahve, které se u sifonu povalují. Sifon byl již zřejmě navštíven srbskými jeskyňáři za dob jejich působení v jeskyni, nicméně neexistuje o tom nikde žádná zpráva. Po kompletaci výstroje, zotavení organismu a ukojení hladu a žízně se připravujeme k zanoření, zatímco naši kamarádi před sifonem uléhají do bivaku. Podle domluvy máme strávit za sifonem pět hodin. Domluva na havarijním plánu je v dané situaci poměrně složitá, postup musí být nanejvýš obezřetný. Nedočkavě se noříme do křišťálově čisté vody, na jakou nejsme z Moravského krasu zvyklí. Sifon je velmi jednoduchý, pohodlně prostupný a dává nám na chvíli zapomenout na útrapy spojené s jeho dosažením. Maximální hloubka činí 4 my, délka je 30 m. Vynořujeme se na hladině rozsáhlého jezera a dalších 50 m ještě plaveme. Na břehu překvapeně zjišťujeme, že jezero i sifon na jeho okraji se nalézají na aktivu dosud neznámého podzemního toku. Tomuto faktu později naši černohorští kolegové přisoudili velkou váhu. Na břehu zanecháváme flašky a pouštíme se nejdříve proti proudu, kde se mohutné prostory asi po 300 metrech poněkud sníží. Voda vytéká z nízké korodované chodby, kterou sledujeme ještě dalších 100 m. Když už to začíná vypadat, že neopreny by nápor ostrých hran stěn nemusely vydržet, od dalšího plazení ustupujeme. Cestou zpět prolézáme některé boční dómy přítokové větve a vracíme se k jezeru. Po krátkém oddechu plaveme asi 50 m daleko směrem do odtokové větve. Voda zde mizí v mohutném závalu, po kterém vystupujeme nahoru. Po krkolomném balancování po obrovských blocích přicházíme do snad největší prostory celé jeskyni. Rozměry gigantického dómu odhadujeme na 100 x 40 x 40 m. Na konci dómu opět sestupujeme k vodě, před námi je jezero asi 200 m dlouhé. Po jeho průzkumu konstatujeme, že se jedná o další sifon, na něhož již dnes rozhodně nemáme síly, jen transport výstroje k sifonu by zabral aspoň hodinu. Dalšího pokračování je teoreticky možné dosáhnout i po galerii lemující levou část dómu, asi 20 m vysoko. Bez lezecké výstroje je to však nemožné. Pokoušíme se ještě mapovat co největší část objevených prostor, ale o něco dříve než bylo naplánováno se již značně prokřehlí vracíme. V bivaku budíme rozespalé kolegy a bleskurychle se soukáme do vyhřátých spacáků. Po přespání balíme výstroj a vydáváme se na cestu zpět. Do tábora se vracíme druhého dne večer poněkud opotřebováni po třiceti hodinách v jeskyni.

Druhý den ráno vyráží skupina nosičů ke koncovému sifonu pro zbytek výstroje. Další dny věnujeme rekognoskaci nadějných míst v okolí, focení v jeskyni a odpočinku. Večery pak trávíme u ohně družbou s místním obyvatelstvem. Po týdnu v táboře přijíždí náš známý terénní autobus a nastává velké balení a stěhování z planiny.

Naši černohorští přátelé, se kterými se opět setkáváme, přisuzují výsledkům naší expedice velký význam. Celkovou délku prostor za sifonem odhadujeme na 1 km. Možný potenciál jeskyně Djalovica, která míří přímo pod rozsáhlou krasovou planinu, je obrovský, mohou to být i desítky kilometrů. Takto rozsáhlý jeskynní komplex by zasluhoval komplexnější výzkum, k němuž i my můžeme přispět svým dílkem. S místními jeskyňáři plánujeme společnou akci i na příští rok, při které se pokusíme postoupit dále za sifonem, eventuelně i v jiných nadějných místech. Na závěr našeho pobytu v Bijeljo Polje absolvujeme tiskovou konferenci, na níž spolu s černohorskými kolegy prezentujeme výsledky naší akce. Na zpáteční cestě nám zbývají dva dny na návštěvu dvou místních turistických magnetů – kaňonu řeky Tary a pohoří Durmitor.

Na závěr bychom chtěli poděkovat všem našim černohorským přátelům, zejména pak panu Vujicicovi a Gusmirovici za zajištění dokonalého zázemí. Dále děkujeme bělehradskému speleoklubu za poskytnutí mapky jeskyně pro tento článek.

English Summary

Caving club Pusty Zleb organised expedition to Djalovica cave in Monte Negro in August 2003. Djalovica cave is the largest cave system in Monte Negro. Until now it has a length of 13 km. The main task was to explore the parts behind the ending sump. Two divers passed this not complicated sump and did a simple documentation of these corridors. An underground river was found there and 2nd sump was reached. Other possibility of further exploration is in giant hall behind the 1st sump by climbing to a promising window. The exploration will continue in 2004. Expedition took part in co-operation with Montenegrin cavers and speleo club from Beograd. Our big thanks belongs to Mr. Vujicic and Gusmirovic who organised our stay at Bijeljo Polje. 

Zpět