Nové objevy na Sloupském potoce

Jan Sirotek (ZO ČSS 6-25 Pustý žleb)

Estavela 2000


Objasněním průběhu Sloupského potoka se naše skupina zabývá již pěknou řádku let. Od roku 1986 jsme kopali v jeskyni č. 18 Sloupské Vintoky při závěrové hraně Sloupského údolí. Po objevu propasti, kde byly poprvé zastiženy větší volné prostory, jsme byli přesvědčeni, že se musíme prokopat do Amatérky a objevit tak chybějící část sytému vytvořenou vodami Sloupského potoka. Toto nadšení ještě umocnily objevy kluků z Labyrintu v roce 1989, kdy se po proplaváni 4 sifonů podařilo objevit dalších 1200 m chodeb směrem ke Sloupsko-šošůvským jeskyním. Pro nás byl tehdy nejzajímavější objev tzv. Vintocké odbočky, která směřovala přímo ke Sloupským Vintokům. Jak však přibývalo vytěžených sedimentů a postupně bylo zavrhováno jedno perspektivní místo za druhým, náš optimismus pomalu ochaboval.

Když nám bylo na konci roku 1992 poprvé umožněno podívat se do Sloupského koridoru, těšili jsme se, že se konečně podíváme, jak vypadá jeskyně, kam se již tolik let snažíme dokopat. Plni elánu jsme se vrhli na průzkum této dosud poměrně málo prozkoumané části jeskyně. Jedním z našich hlavních cílů bylo pochopitelně zpřístupnění objevů za sifony suchou cestou. Postupně jsme prolezli všechny chodby v okolí 1. sifonu, vylezli všechny možné komíny do posledního metru. Za 1. sifon jsme však nepronikli. V roce 1994 jsme učinili poslední zoufalý pokus o vypuštění 1. sifonu pomocí 400 m dlouhé hadice za využití principu “násosky”. I když bylo převýšení mezi hladinou sifonu a koncem hadice téměř 6 m, fyzikální zákony selhaly a náš pokus byl opět neúspěšný. Vypadalo to, že dozadu se mohou dostat skutečně pouze potápěči. Až do roku 1997 zůstal problém 1. sifonu stranou. Mezitím jsme intenzivně pracovali na průzkumu a mapování ostatních částí jeskyně.

Zvrat přinesly až Vánoce 1996, kdy dostal Bim (Tomáš Mokrý) od své ženy potápěčské brýle, ploutve a šnorchl. Zároveň jsem já s Tomášem Pavlovským a Zdeňkem Motyčkou koketovali již delší dobu s myšlenkou potápění v jeskyních. Od vánoc neuplynul ani měsíc a začali jsme absolvovat první potápěčský výcvik. Několik přednášek a sestupů na bazéně, 5 ponorů na Vranovské přehradě a byli jsme majiteli první potápěčské kvalifikace. Následovalo několik desítek hodin strávených pod vodou v našich lomech ale i v Chorvatsku v moři. Za rok jsme měli další kvalifikaci a po odpotápění dalších hodin jsme konečně mohli absolvovat kurz jeskynního potápění. Mezi tím vším padlo mnoho a mnoho peněz na nákup ne zrovna levné výbavy.

Na podzim 1999 jsme byli Bim a já konečně “schopní” potápět se v jeskyních. Absolvujeme několik cvičných sestupů v Červíkových jeskyních, na Čtyřicítce a na Punkvě a Konstantním přítoku v Amatérce. Vodní poměry ve Sloupské větvi však tento rok nevypadají nijak zvlášť příznivě - z 1. sifonu neustále vytéká Sloupský potok. Přesto se však v listopadu odhodláváme k první akci. Hlavním cílem je zaměření Vintocké odbočky radiomajákem. Pro tyto účely naši vrchní elektrotechnikové Lída a Tomáš Ondrouchovi spolu se Zdeňkem Kakáčem sestrojili radiomaják nové generace, který po několika zkouškách vypadá provozuschopně.

13.11.1999 se tedy poprvé s Bimem zanořujeme do 1. sifonu. Kromě poměrně těžké potápěčské výstroje s sebou táhneme ještě anténu radiomajáku a jeden transporťák s vlastním vysílačem, jídlem, karbidem a kompaktním foťákem. Celkem bylo potřeba na konec Sloupského koridoru, což představuje přes 5 km dlouhou cestu komplikovanou 6 jezery, kde se člověk úplně namočí, dopravit 11 transporťáků, aby mohli dva potápěči dozadu. U 1. sifonu zůstává Tomáš se Zdenálem jako podpůrné družstvo. Domlouváme se, že vzadu budeme maximálně osm hodin. První tři sifony překonáváme bez problémů. Ukazuje se, že ani zvýšený vodní stav není překážkou v cestě dozadu. Potíže máme s nalezením cesty ve čtvrtém sifonu, který není příliš prostorný a velmi lehko se zakalí až na nulovou viditelnost. Po dvou pokusech však překonáváme i tuto překážku a pronikáme do vytoužených prostor. Ve všech sifonech zanecháváme novou vodící šňůru.

Potápěčské přístroje zanecháváme za 4. sifonem a prohlížíme si gigantický tunel, kterým pokračuje cesta na Sloup. Času však není nazbyt, neboť za 20 minut je domluveno zahájení vysílání radiomajákem. Přicházíme až k Vintocké odbočce, kde instalujeme anténu a spouštíme vysílač. Potom se jdeme podívat k 5. sifonu a usuzujeme, že by stál za pokus. Zbytek času potom věnujeme mapování Vintocké odbočky od radiomajáku. Zjišťujeme, že chodba pokračuje dále než bylo popsáno a tak domapováváme i nové objevy. Zbývá jenom malá chodba vybíhající na jih. Tu zkoumám jenom předběžně do vzdálenosti cca 50 m. Cestou zpět fotíme. Čas vyhražený pro náš pobyt vzadu se pomalu naplňuje a tak balíme radiomaják a vracíme se ke 4. sifonu. Po cestě ještě prohlížíme některé další odbočky.

Do 4. sifonu se vydává první Bim. Cestou sem měl v tomto sifonu problémy s transporťákem a tak mě ho zanechává. Raději ho beru do ruky. To ještě nevím co si s ním za chvíli užiju. V nepříliš rozměrném koleně sifonu se za nulové viditelnosti šprajcuju. Nejde to ani tam ani zpět. Typická chyba - až 60% problémů v jeskynním potápění je zapříčiněno zamotáním do šňůry. Snažím se zachovat klid a ještě jednou se snažím vymotat. Nejde to. Není zbytí - transporťák nechávám transporťákem a jsem nucen šňuru za sebou uříznout. Po chvíli se mi to daří a konečně se vynořuji vedle Bima, který už je značně neklidný. Po chvíli se ještě s novou šňůrou vracím pro transporťák. Zbytek cesty je již v klidu a tak se po sedmi hodinách vynořujeme před netrpělivým Tomášem a Zdenálem. Všichni máme radost, že vše dobře dopadlo a balíme věci.

Po 14 hodinové akci vylézáme ven z Amatérky a upalujeme do Ostrova k Matce na pivo a na svíčkovou. Cestou potkáváme povrchové družstvo, které nám oznamuje, že maják nenašli. Problém je objasněn až druhý den ráno, kdy zjišťujeme, že je upadený kontakt u baterie vysílače. Musíme tedy dozadu s majákem znova. Stejně je potřeba dokončit průzkum Vintocké odbočky a pokud bude čas mohli bychom se podívat na ten 5. sifon.

Za tři týdny od první akce se nám opět podařilo shromáždit dostatečný počet nosičů (poprvé nám věci nesli polští přátelé) a tak můžeme podniknout další výpad. Je sobota 4.12. 6:30 ráno a my jdeme zase do té blbodíry, jak Amatérce často říkáme. Venku je ještě tma a hrozná kosa. Takhle brzo musíme chodit kvůli tomu, aby povrchové družstvo mohlo lokalizovat maják ještě za světla. I tak můžeme začít vysílat nejdříve ve 12:00. V osm jsme na konci a v deset jdeme do vody. Na konci tentokrát zůstává Zdenál, Janek a Iva. Přes sifony jde tentokrát všechno hladce. Ve čtvrtém akorát spravujeme šňůru, kterou jsem minule musel rozřezat. Následuje příšerná cesta od 4. k 5. sifonu. Je to asi 500 m po velmi klouzavých valounech. Na zádech si každý neseme přes 40 kg výstroje, kterou nám jinak neslo 8 lidí.

Konečně jsme u 5. sifonu. Ve dvanáct pouštíme radiomaják, který je tentokrát opatřen kontrolkou, že vysílá. Kontrolujeme výstroj a o půl jedné se noříme do 5. sifonu. Plaveme prostorným tunelem (3 x 3 m), který se pozvolna svažuje až do -7 m. Po 35 metrech se vynořujeme v kaverně ze které pokračuje severovýchodním směrem skalní chodba. Ta po několika metrech končí asi třímetrovým kolmým stupněm, který padá k vodní hladině. Bim mě na opasku spouští dolů, ale po hladině nelze nikam pokračovat. Jedná se tedy o další, v pořadí již 6. sifon. Je jasné, že bez žebříčku jsme tady skončili. Nasvědčuje tomu i poměrně krkolomný manévr, kterým mě Bim vytahuje ze sifonu zpět do chodby. Zkoumáme ještě malý komínek ve stropě chodby, který je však ve výšce 5 m uzavřen. Objevený prostor dostává název Kompresorovna. Po vynoření se zde totiž ozýval hluk, který jsme nejdříve optimisticky identifikovali jako hluk kompresoru, který je využíván při ražení štoly v Šošůvských jeskyních. Záhy však zjišťujeme, že tento zvuk vydávají bubliny vycházející z 5. sifonu. Název však již zůstal.

Po návratu z 5. sifonu přemísťujeme radiomaják v hlavní chodbě cca 100 m jižněji a pokračujeme v mapování chodby k 5. sifonu a úseku mezi oběma místy vysílání majákem. Po osmi a půl hodinách pobytu za sifony se bez problémů vracíme k podpůrnému družstvu. Vaříme čaj a polívku a pak honem zabalit a ven z jeskyně. O půl jedenácté už sedíme u Matky. Vysílání tentokrát bylo úspěšné a obě místa byla lokalizována na povrchu. Nezodpovězenou otázkou však zůstává 6. sifon a dosud nezmapovaná jižní odbočka z Vintocké chodby.

8. ledna 2000 podnikáme zatím poslední akci na konec Sloupského koridoru. Po jistých problémech s výstrojí před 1. sifonem (nefunkční světla a karbidky) se tentokrát velmi rychle dostáváme až nakonec. Vodní stavy jsou tentokrát extrémně nízké a hladina 5. sifonu je o cca 3 m níže než při první akci. Po proplavání 5. sifonu nás tak čeká překvapení. Kompresorovna není kaverna na hladině, ale okno 4 m vysoko a vodící šňůra vypadá jako lano natažené do komínu. Zato 5. sifon pokračuje “suchou” chodbou k hladině dalšího (7.) sifonu. Operativně tedy měníme plán a potápíme se v tomto sifonu. Oproti ostatním sifonům je tento značně členitý. Maximální hloubka byla za daných vodních stavů 10 m. Sifon je dlouhý 50 m a končí vodní hladinou v prostoře cca 3 x 5 m, ze které není žádné schůdné pokračování. Pouze ve stropě je ústí 2 komínů. Snažíme se najít nějaké další pokračování přímo v sifonu, ale díky nulové viditelnosti se nám to nedaří. Zanecháváme zde tedy šňůru a vracíme se zpět. Orientačně mapujeme 5. sifon a po krátké přestávce jdeme doměřit zmíněnou jižní odbočku. Tentokrát ji prozkoumáváme až do konce a objevujeme poměrně rozměrný Kalcitový dóm (délka 20 m, šířka 5 m a výška 4 m). Na několika místech je zde unikátní kalcitová výzdoba. V závěru akce ještě zkoušíme, zda neucítíme nějaký zápach. Ve stejné době totiž Franci ve Vintokách připravil nespecifikovaný zdroj smradu (abychom nemohli být ovlivněni). Kromě smradlavých neoprenů a acetylénu však necítíme nic neobvyklého a tak se po necelých 8 hodinách vracíme před 1. sifon.

Po vynešení veškerých měření do map zjišťujeme, že od odtokového sifonu ze Šošůvských jeskyní na dně Palmové propasti nás dělí již jen několik metrů. K Vintokům zbývá ještě pořád cca 30 m chodeb. Naděje na spojení je zejména v dosud nelezených komínech v Kalcitovém dómu a v závalu u měřického bodu č. 49. Směrem z Vintok je pak perspektivní Igorova propástka.

Vzhledem k zvýšení vodních stavů a uzavření Sloupského koridoru se rozhodujeme další průzkum provádět ze spodních pater Šošůvských jeskyních. Zde se sice potápělo již několikrát avšak v odtokovém sifonu v Palmové propasti pouze jednou a to v roce 1959 (Plšek).

5. února 2000 po předběžné rekognoskaci Palmové propasti a domluvě s firmou Erebos, která v této době prováděla úpravu turistické trasy v Šošůvských jeskyních se chystáme na vratké plošině (snad ještě z dob Absolonových) na průzkum odtokového sifonu. Podle zprávy V. Panoše z roku 1963 se tu potápěči F. Plškovi podařilo po podplavání skalního břitu postoupit cca 40 m směrem k jihu. V době jeho průzkumů však panovaly výjimečně nízké vodní stavy a hladina sifonu tak byla výrazně níž. Hned po zanoření se snažíme sledovat směr k jihu. Viditelnost je nulová už od začátku. Skalní břit, který Plšek popisuje jsme museli minout. Úzkou puklinovitou chodbou padáme až do -15 m. Sifon je značně členitý a svým charakterem je podobný 7. sifonu v Amatérce. Puklina se klikatí, ale pořád pokračuje směrem na jih. Netrpělivě vyhlížíme vyvázanou šňůru z Amatérky. Marně. Na 43. metru se puklina zužuje natolik, že je neprůlezná. Vyvazujeme šňůru a vracíme se. V mokrých oblecích nám začíná být docela zima. Voda má 2 °C. Já lezu ven z vody a Bim se ještě plave mrknout do Vodního dómu, který leží na spojnici Palmové a Černé propasti. Po krátkém rozmrazení rukou balíme výstroj a vydáváme se zpět. Zbývá už jen 8 těžkých transporťáků v pěti lidech vytahat Palmovou propastí a potom ještě asi 20 m k turistickému chodníku. Pak už rychle ven z jeskyně. Po porovnání orientačního náčrtku sifonu s mapou jsme identifikovali zatopenou puklinu jako pokračování levostranné chodby, která je paralelní s hlavním směrem odtoku a jejíž začátek je v mapě zakreslen.

Podle situace v odtokovém sifonu v Palmové propasti a 7. sifonu ve Sloupském koridoru lze vyloučit dřívější teorie, že se bude jednat o hluboký sifon nebo, že bude zanesen štěrky. Mnohem pravděpodobnější je varianta, že se jedná o soustavu zatopených chodeb a puklin s maximální hloubkou 20 m. Je tedy třeba podniknout řadu potápěčských pokusů a v členitém terénu najít správnou cestu.

Na závěr bych chtěl poděkovat všem, kteří se na těchto akcích podíleli a bez jejichž pomoci bychom se nikdy nikam nedostali. Našimi věrnými nosiči a pomocníky byli: Marek Audy, Petr Celý, Janek Gajdošík, Martin Holubek, Zdeněk Kakáč, Vít Kaman, Petr Kopecký, Zdeněk Motyčka, Franci Musil jun., Tomáš Ondrouch, Lída Ondrouchová, Tomáš Pavlovský, Iva Růžičková, Honza Škrla a naši přátelé z Polska.

LITERATURA:

Horák J. (1991): Výzkumy v Černé a Palmové propasti. Speleofórum ’91: 32-35
Motyčka Z. (1994): Průzkum Sloupského koridoru Amatérské jeskyně. Speleofórum ’94: 6-12
Motyčka Z. (1995): Druhý rok průzkumu ve Sloupském koridoru. Speleofórum ’95: 1
Panoš V. (1963): Sloupské okrajové údolní polje a jeho odtokové jeskyně (Moravský kras).
Piškula M. (1990): Objevy ve Sloupské větvi Amatérské jeskyně. Speleofórum ’90: 15-16
Musil F. jun. (1989): Sloupské Vintoky. Speleofórum ’89: 70
Musil F. jun. (1991): Sloupské Vintoky. Speleofórum ’91: 44

 

Zpět