Z historie našeho jeskynního potápění

Michal Piškula, ZO ČSS 6-09 Labyrint

Dobrá voda


Nitrox a rebreather v jeskyních

Jeskynní potápění je dnes jedna z kategorií technického potápění, někdy je zařazováno mezi tzv. adrenalinové sporty. Lidé se však v jeskyních začali potápět již dlouho před tím, než tato klasifikace spatřila světlo světa, než se potápění stalo masovým sportem. V době počátků jeskynního potápění byla motivace potápěčů čistě badatelská. Do temné vody jeskynních sifonů je lákala touha po poznání tajemných podzemních prostor.

Karel Divíšek ve skafandru Dräger, Moravský kras, Malý vývěr.

Nitrox na Býčí skále

Pokud chceme jít k úplnému začátku potápění v jeskyních u nás, musíme se vrátit až na začátek minulého století. V té době pracovala v jeskyni Býčí skála v Moravském krasu skupina jeskyňářů z brněnského spolku německých turistů. Několik let se snažili překonat Šenkův sifon, který uzavíral cestu do nitra jeskyně. V roce 1912 se po pokusech překonat sifon sestřelováním stropů dostali do místa , kde bylo potřeba určit směr dalšího postupu. Güntherovi Nouackhovi se podařilo vypůjčit od firmy Westfalia střední soupravu – jak se tehdy říkalo – potápěčský skafandr. Z této akce existuje velmi dobrá fotodokumentace , ze které je podrobně vidět uspořádání celého přístroje. Potápěč si nesl zásobu dýchací směsi s sebou, ve dvou vodorovně uložených lahvích na zádech. Lahve byly plněny směsí 45% kyslík a 55% vzduch. Bez předběžného výcviku a zkušeností s potápěním sestoupil Nouackh několikrát pod hladinu sifonu, aby vyhledal pokračování. To se mu skutečně podařilo a výsledky jeho pozorování potvrdily pozdější výzkumy. Další práce této skupiny na dlouhou dobu přerušila 1. světová válka.

Günther Nouackh ve skafandru Westfali, Býčí skála, 1912

Rebreather v Punkevních jeskyních

Kolem roku 1920 se začal zabývat myšlenkou na využití potápěčské techniky při průzkumech, které prováděl v okolí Macochy, známý krasový badatel Karel Absolon. Rozhodl se tehdy pro potápěčský systém firmy Dräger. Nebude bez zajímavostí přečíst si dobový popis tak, jak jej napsal sám Absolon:

“Tento je volně nositelný potápěčský stroj bez vzduchopřívodných hadic a zásobuje sám potápěče vzduchem. Pozůstává z aparátu na zádech ve formě torby. V helmici a obleku cirkulující vzduch se od vydechovaných sekretů čistí a přídavkem kyslíku zčerstvuje. Torba obsahuje dva, stlačeným kyslíkem naplněné cylindry a zařízení na regeneraci vzduchu………aparát pracuje 2 až 3 hodiny, podle výcviku potápěče.”

Z dnešního hlediska lze říct, že se jednalo o přístroj s uzavřeným okruhem. Mimo kyslíku k dýchání byl skafandr vybaven nezávislým zásobníkem stlačeného vzduchu, který potápšč používal na dofukování obleku.

Absolon využil zkušeností vysloužilce rakouské maríny Emila Buršíka, který sloužil za války jako potápěč v Pule. 9. ledna 1921 sestoupil tento zkušený potápěč poprvé do Horního jezírka na dně propasti Macochy.

Vestavěný telefon umožňoval komunikaci s potápěčem v průběhu jeho pobytu pod hladinou jezírka:

“Jste už na dně?”
“Ne stále sjíždím po velmi příkrém svahu a strhuji balvany do hloubky.” O minutu později.
“Počínám cítit tlak vody na oděv. Jsem již 15m hluboko. Budu ohledávat dno více vlevo, sem jde největší svah. Chvíli se odmlčím.” O pět minut později.
“Nalezl jsem v hloubce 17 m přítokový otvor, je ale úzký tak, že do něho nemohu vniknout. Je zde úplná tma, takže si nemohu prohlížet detaily jeho okolí.”

Buršík se potápěl i na dalších místech Punkevních jeskyní a přinesl první poznatky o průběhu jeskynních chodeb pod vodou.

Od Buršíka převzal potápěčské řemeslo Karel Divíšek, který pokračoval v jeho práci. Na svou dobu byl Divíšek opravdu zdatný sportovec. Závodil v auomobilech, byl pilotem a závodním plavcem a nakonec se stal i potápěčem. Jeho potápěčská činnost sehrála významnou úlohu při rozsáhlých výzkumech podzemního toku Punkvy. Bez jeho pomoci by se nemohly uskutečnit čerpací pokusy, při kterých byla hladina Punkvy snížena o 25 metrů. Konečným výsledkem těchto prací bylo propojení dna Macochy s vývěrem Punkvy vodní cestou a otevření vodní plavby po Punkvě pro návštěvníky jeskyní v roce 1936. Divíšek se v Moravském krasu potápěl až do začátku 2. světové války.

Karel Divíšek, příprava k sestupu, Punkevní jeskyně.

Literatura:

Absolon Karel: Moravský kras, díl 2. Academia, Praha 1970
Boček Antonín: Moravský kras, nakladatelství Pavla Körbra, Praha 1922

 

Další stránka

Zpět